LOVO Galerie na duben připravuje výstavu známého českého fotografa Ondřeje Trojana, který se zaměřuje na dokumentární a reportážní fotografii. Jeho tvorba dává zvláštním způsobem proniknout do jedinečnosti přítomného okamžiku, který bez jeho zachycení okamžitě mizí. Jeho černobílá humanistická fotografie citlivě zaznamenává krátká setkání, tichá gesta a momenty, které běžně zůstávají bez povšimnutí. A právě takové fotografie vystaví v LOVO Galerii od 2. dubna do 1. května 2026.  

Kdy se poprvé nadchl pro fotografii, kdo jej inspiruje, i co by vzkázal nadšencům do dokumentární fotografie, se dozvíte v rozhovoru. A my vás tímto rozhovorem srdečně zveme na vernisáž, která výstavu s názvem Mžitky zahájí 1. dubna od 17 hodin.

Ondřeji, na úvod bych ráda začala takovou obligátní otázkou: Jak jste se dostal k fotografii?

S fotografií jsem vyrůstal. Má matka se o fotografii zajímá dodnes a často jsme spolu fotografovali například svatby. Věnovala se primárně portrétům a často cestovala, takže jsme se pak vždy dívali na fotografie z cest. Já osobně jsem začal brát fotografii vážně na střední škole, kde jsem také experimentoval s videem (vyhrál jsem jeden ročník filmového festivalu v Uničově). Díky tomu jsem si ale uvědomil, že mě více zajímá svět fotografie, a k videu jsem se už nikdy nevrátil. Fotil jsem všechno možné pro svou střední školu – plesy, akce i výlety. Po maturitě jsem se hlásil na obor fotografie na FAMU. Dostal jsem se do druhého kola, ale dále jsem již nepostoupil. Paradoxně mě do druhého kola vzali díky mému vítěznému snímku. Na FAMU jsem se už znovu nehlásil a zpětně mi to vůbec nevadí. Vystudoval jsem bakalářský program na Fakultě humanitních studií, kde jsem začal působit na oddělení PR jako fotograf.

Co vás přivedlo k žánru dokumentu a reportáže? Fotíte i jiné styly?

K tomuto žánru jsem se dostal díky pracím mých oblíbených fotografů. Vždy mě velmi zajímali lidé. Jsem vzděláním sociokulturní antropolog a orální historik, takže mohu říct, že i to má na mou fotografickou práci velký vliv. Velmi se mi líbí důraz fotografie na realitu a skutečnost. I když se některé mé snímky mohou  zdát velmi grafické, nikdy při postprodukci nepoužívám manipulaci s obrazem. Nic nepřidávám, nic nemažu, pouze si hraji s tonalitou a kontrastem. V dokumentu a reportáži nic takového dělat nemůžete, chcete ukázat věci tak, jak jsou. Občas se věnuji i portrétům, ale tuto disciplínu často nechávám zkušenějším fotografům.

Dokumentární fotografie je velmi specifická a zachytit ten “správný moment” není jednoduché. Můžete nám prozradit, jakým stylem pracujete? Představuji si, že vás jen tak bez fotoaparátu nepotkáme…

Fotoaparát mám i při cestě na nákup. Opravdu ho mám na krku každý den, protože fotografie je již neoddělitelnou součástí mého života. Je to svým způsobem závislost. I když sedím v kavárně, vlastně neustále pracuji, protože jsem v pozoru a hledám fotografii. Věřím, že to pro mé blízké může být občas až otravné, ale jinak žít neumím. Dokument potřebuje hlavně čas. Nelze něco fotografovat týden a pak z toho udělat dobrý soubor. Ti nejlepší fotografové věnovali svým projektům celé kariéry. Na „správný moment“ si musí člověk počkat. Čím více času tomu věnuje, tím více správných momentů dostane.

Kde čerpáte inspiraci? Máte nějaké oblíbené fotografy?

Největší inspirací je pro mě Henri Cartier-Bresson a stará pařížská škola. Bresson mě fascinuje svou schopností rozeznávat struktury a geometrii, stejně jako jeho koncept „rozhodujícího momentu“. Mám doma okolo deseti Bressonových fotografických knih. Když venku nefotím, doma je studuji. Na jeho fotografiích jsem se naučil vidět a chápat, proč danou fotografii pořídil a proč ji považoval za „dobrou“. To jsem pak mohl přenést i do svého vlastního procesu. Ze současných autorů mě velmi inspiruje také anglický fotograf Alan Schaller či skupina 400 ASA, se kterou jsem měl možnost se spřátelit a vnímám ji jako své guru.

Co pro vás musí mít fotografie, aby vás zaujala, měla pro vás tu správnou hodnotu…

To se velmi těžko popisuje. Je to něco, co vám uvnitř říká, že je to dobrá fotka. Já potřebuji mít ve fotografiích lidi. Mám opravdu málo fotografií, které nejsou o lidech a které považuji za dobré. Když se na fotografii díváte déle než pět sekund, většinou je to dobrá fotka.

Kdybyste mohl nadšencům do dokumentární fotografie něco vzkázat, co by to bylo?

Rozhodně na dokumentární fotografii nezanevřít. Žijeme ve velmi dynamickém světě, média už o fotografii tolik nestojí, i když tu stále existuje pár ještě osvícených plátků. Vše se přesouvá k videu, lidé ztrácejí pozornost a pokud něco trvá déle než deset sekund, už je to nezajímá. Jsme vizuálně přehlcení a možná právě díky tomu zažije fotografie opět renesanci. Lidé se budou chtít stále více vracet k realitě. Důležité je najít si téma, které vás opravdu zajímá. A nechat se jím pohltit.

Děkuji za rozhovor i váš čas.

Ptala se: Anna Hrochová, kurátorka LOVO Galerie